Ještě jednou k Velké nádheře

blok_velka_nadheraVelká nádhera jako by se dožadovala srovnání s uměleckými snímky evropského filmového modernismu. Zejména pak se Sladkým životem (1960), v němž buržoazie tvořila soubor odpuzujících existencí, církev byla předmětem ironického zesměšnění na straně duchovních i věřících a zcyničtělá média v něm ztrácela respekt jak před lidským soukromím, tak před morálními hodnotami všeobecně. Jakkoli je však Sladký život sarkastický k objektům své kritiky, o sobě samém coby tepající instituci nepochybuje a sebeironii byste u tohoto rétorického kolosu hledali marně.

Na Velké nádheře je naopak fascinující, že se stává antitezí svého vzoru: ač jako celek nepřestává kritizovat povrchnost buržoazie i kulturní fronty, zároveň se objektem této ironizace stává i filmové vypovídání samo. Sám hrdina přitom neustále hraje různé role a jeho přátelé, blízcí ani divák nikdy nemohou vědět, která z nich je skutečnější než jiná. Na rozdíl od Marcella ze Sladkého života, který se jako individualita s ubíhajícím filmem před divákovýma očima rozkládá, se však Jep z Velké nádhery naopak jako individualita v divákových očích postupně skládá ze zdánlivě nespojitých střípků.

A zatímco náboženství bylo ve Sladkém životě vrcholem sdílené falše, ve Velké nádheře je k tomuto předpokladu divák dlouho veden, aby se nakonec dostal do přesně opačné pozice: v celém tom cirku póz je nakonec právě upřímná víra jediným skutečným prvkem. Dokonce natolik skutečným, že vytvoří v závěru snímku onen stabilní referenční rámec pro hrdinovo hledání. Velká nádhera je tak výjimečný film především proto, že Sladký život není jen slepě napodobovaný vzor, nýbrž východiskem pro další disputaci. Ironické rozviklání samotné referenční pozice vypovídajícího filmu v důsledku umožňuje říci cosi ozvláštňujícího o kinematografii jako souboru postupů, o umění jako shluku významů a snad i o aktuálním světě, který je obklopuje.

| Radomír D. Kokeš |