Kino Art v Distillery

Já, Olga Hepnarová

2016 / Tomáš Weinreb / Petr Kazda / Česká republika / Polsko / Francie / Slovensko / 105' / nepřístupné pro děti do 15 let

Czech movie with English subtitles

English version below

Film Já, Olga Hepnarová je inspirovaný skutečnou událostí, která se odehrála v červenci roku 1973 v Praze. Dvaadvacetiletá Olga, předtím než nasedla do náklaďáku, napsala a odeslala dopis, ve kterém vynesla svůj rozsudek smrti nad touto společností. Shodou okolností se o dva roky později stala poslední popravenou ženou v Československu. Impulsem k napsání první verze scénáře, která vznikla ještě na FAMU v roce 2007, se pro autory stala kniha Oprátka za osm mrtvých od spisovatele Romana Cílka. Kniha coby literatura faktu „pouze“ cituje a drobnými postřehy doplňuje řadu písemných materiálů. Ze soudních spisů a z jiných zdrojů přitom Cílek skládá dramatickou koláž. Režiséři Petr Kazda a Tomáš Weinreb z Cílkovy knihy vycházejí, ovšem výrazně mění optiku. Ve filmu (s výjimkou dopisů a poznámek Olgy Hepnarové) jsou citace použity poměrně nenápadně a civilně, natož aby se výrazněji věnovaly samotnému vyšetřování a soudnímu přelíčení (byť i to má tady své místo…). Spíš sledují vývoj Olžina charakteru v průběhu roku a půl před provedením činu.

olga

Vůbec celý film je koncipován s naléhavou nenápadností. Ačkoliv použití černobílé kamery v první chvíli překvapí, velmi rychle se stane součástí světa Olgy Hepnarové. Poměrně strohá výprava neodvádí příliš pozornost (jako např. seriál Vyprávěj) k vypočítávání dobových fetišů a předmětů denní potřeby. Spíše využívá optiku spjatou s kinematografií šedesátých let k tomu, aby se vymezila vůči těm filmovým a televizním konvencím, jimž vděčíme za to, že s měšťáckým zaujetím můžeme srovnávat blahobyt tehdejší (normalizační) s tím dnešním. Koncipování kamery a výpravy navíc zřejmě odkazuje k charakteru a vidění Olgy Hepnarové.

olga2-web

Film je navíc o to „čistší“, oč méně pracuje s hudbou a spíš si vystačí s ruchy. Postava ztvárněná herečkou Michalinou Olszanskou tak zcela získává pozornost publika, aniž by Olszanská kvůli tomu musela být za hodnou sympatickou holku. Je pohledná, ale zneklidňující, viditelně napjatá mezi vnitřní křivdu a agresi. Tento dojem se nenápadně prohlubuje a její postava se uzavírá do existenciální samoty, kterou ničí vědomí vlastního „sexuálního mrzáctví“. O to výrazněji se v těch několika scénách musela projevit Klára Melíšková (matka Olgy) a další epizodní herci. Film Já, Olga Hepnarová rozhodně patří k nejzajímavějším českým filmům tohoto roku. Ano, filmařům se dá vyčítat, že (námětem, prací s homosexuálním motivem) koketují s čirou exploatací. Zároveň jim však není možné upřít snahu natočit velký film. Ne náhodou se hlásí k Františkovi Vláčilovi (jemuž je film v titulcích věnovaný). Přesto – Vláčila v tomto případě lze spíš chápat jako svébytnou uměleckou autoritu, kterou se leckde inspirují, ale jíž se nepodřizují. Pokud už film Já, Olga Hepnarová vybízí k nějakým srovnáním, pak se nabízí vnímat jej jako vyhroceného blížence Pout (2009) Radima Špačka.

(Miloš Henkrich)

olga hepnarova fronta

The film  I, Olga Hepnarová is inspired by a real event which took place in July 1973 in Prague. Twenty year old Olga, before she got into the truck, wrote and sent a letter in which she passed a death sentence upon this society. Coincidentally, she became the last executed woman in Czechoslovakia.  This character – played by the actress Michalina Olszanska – fully captured the attention without Olszanska having to be a jolly good girl. She’s attractive, but disconcerting, visibly stretched between internal grievance and aggression. This impression deepens as the character closes up into existential solitude destroyed by the sense of her own “sexual handicap”.

ČSFD | IMDB

Program

Po 19.6.
20:30
Velký sál KARLOVY VARY DÉJÀ VU MA FILMOVA VLAST CZ / subtitles EN 120