Kino Art v Distillery

Cinema Mundi 2014

Program festivalu

27. února – 6. března

Most of the movies are screened with English subitles 

O konich a lidech

Film ve světě, svět ve filmu

Pravidelná sekce MFF Cinema Mundi přináší tak jako každoročně průřez nejlepšími filmy z celého světa za uplynulý rok. Při pohledu na letošní sestavu je zřejmé, že určujícím kritériem výběru do soutěže o Oscary v kategorii Nejlepší cizojazyčný film se stal mezinárodní kritický ohlas. Jak jinak si lze vysvětlit, že se v národních nominacích objevilo tolik děl, která vyhrála nebo soutěžila na těch nejvýznamnějších festivalech. Nejedná se přitom jen o pětici snímků, které se z původního počtu 76 titulů ocitly v nejužším oscarovém výběru: Hon (Dánsko), Chybějící obraz (Kambodža), Omar (Palestina), Přerušený kruh (Belgie) a Velká nádhera (Itálie).

Z dalších úspěšných titulů, které stejně jako výše uvedenou pětici naleznete v programu Cinema Mundi, lze zmínit například rumunský snímek Pozice dítěte (Zlatý medvěd na MFF v Berlíně), mexický Heli (cena za režii v Cannes), islandský O koních a lidech (cena pro nejlepšího nového režiséra na MFF San Sebastian) či Minulost (cena pro herečku a cena Ekumenické poroty v Cannes) od íránského režiséra Asghara Farhadiho, oceněného Oscarem za snímek Rozchod Nadera a Simin.

Jedním z pozoruhodných témat, které se jako hlavní či vedlejší vyskytuje hned v několika titulech letošní kolekce, je právo a postavení žen ve společnosti. Zajímavé bude v tomto smyslu například seznámení s mimoevropskými díly. Afghánský film Wajma se zabývá problematikou neplánovaného početí, bořit předsudky a bariéry se pokouší Wadjda – první film ze Saudské Arábie režírovaný ženou. Snímek Soongava je zase prvním otevřeně lesbickým filmem z Nepálu a mimochodem i vůbec prvním nepálským filmem v programové historii Cinema Mundi. Festivalová nabídka je však poměrně široká a letos se neomezuje výlučně na hranou tvorbu. Nechybí ani snímky dokumentární (Rozhovory na vážné téma, More than Honey) a animované (Anina).

Evropské road movies

Finisterrae

Ve většině filmových encyklopedií se dočteme, že road movie je původem americký žánr, který se rozvíjí v 60. a 70. letech například díky dnes už klasickým dílům jako Bonnie a Clyde nebo Bezstarostná jízda. Od té doby uplynulo několik desítek let a road movie se na rozdíl od jiných žánrů těší trvalé oblibě filmařů ze všech kontinentů. V sekci věnované road movies se však vypravíme jinam než do Ameriky, ačkoliv i tam se s některými snímky podíváme – nebyly by to road movies, kdyby jejich hrdinové nepřekračovali hranice států, světadílů, ale i tradičních morálních principů nebo společenských konvencí.

Startovní či konečnou zastávkou bude Evropa počátku 21. století. V sekci se přesvědčíme, že ani současní evropští tvůrci nepřestávají být přitahováni mobilitou, která tento žánr definuje na mnoha úrovních. Díky jejich filmům procestujeme autem, na koni nebo pěšky evropský kontinent, abychom se seznámili s postkomunistickou realitou, poznali kontrast západních a východních kultur nebo se jen nechali unášet obrazy fantastického putování a prožili spolu s hrdiny humorné i dramatické okamžiky.

Ne náhodou zahájí celou sekci snímek Touha po Jackovi Miky Kaurismäkiho, jenž náleží mezi evropské tvůrce se soustavnějším zájmem o road movies. Zatímco u některých titulů bude patrný vliv klasických znaků žánru (česká premiéra hvězdně obsazené nizozemské road movie Jackie nebo snímek Paola Sorrentina Tady to musí být), jiné tento žánr využívají k zajímavým experimentům (Finisterrae, Všechno, co zbývá). Jedním z posledních snímků, které uvedeme v rámci sekce, bude patrně nejlepší road movie v dějinách české kinematografie – Jízda, která letos slaví dvacet let výročí od premiéry.

Tenkrát a dnes: Pražská škola jugoslávského filmu

Kratke filmy L. Zafranovice

Ve druhé polovině šedesátých letech, kdy měla česká kinematografie „světový zvuk“, přijeli do Prahy na FAMU studovat mladí jugoslávští aspiranti filmové režie. Už jejich školní práce dávaly tušit, že se jedná o talentované osobnosti, od kterých lze v budoucnu očekávat pozoruhodné výsledky. Rajko Grlić, Srdjan Karanović, Goran Marković, Goran Paskaljević a Lordan Zafranović, s nimiž v Praze studovali také kameramani Živko Zalar a Vilko Filač, splnili tato očekávání beze zbytku. Protože jejich první filmy vykazovaly některé shodné znaky, začali být souhrnně označováni jako Pražská (nebo též Česká) škola jugoslávského filmu.

Tvůrci „Pražské školy“ se zajímali jak o současná témata, tak i klíčové okamžiky z historie států bývalé Jugoslávie. Ve svých dílech nejednou čerpali z osobních prožitků nebo také z odkazu české tvorby šedesátých let (mísení tragiky s komikou či zájem o osudy obyčejných lidí). Všichni tito režiséři, kteří přispěli k oživení jugoslávské tvorby sedmdesátých a osmdesátých let, se řadí mezi vůbec nejvýznamnější filmaře v dějinách kinematografií Balkánu. Velmi výrazně se navíc prosadili v mezinárodním měřítku – jejich snímky pravidelně soutěžily na nejprestižnějších filmových festivalech (Berlín, Cannes, Benátky, Mannheim apod.). Všichni jsou přitom i v současnosti aktivními a oceňovanými tvůrci.

Na pátém ročníku Cinema Mundi uvádíme malou retrospektivu filmů „Pražské školy“, které můžeme označit za klasická díla jugoslávské kinematografie. Zároveň nahlédneme do současné tvorby těchto slavných režisérů a nabídneme unikátní setkání s některými z nich. Po delší době se sejdou pohromadě Goran Marković, Srdjan Karanović a Lordan Zafranović, kteří se osobně zúčastní projekcí vlastních filmů.