Doba sdílených filmových vesmírů

V průběhu poměrně krátké historie kinematografie se v Hollywoodu vystřídalo velké množství narativních, stylistických a produkčních trendů v rámci vysokorozpočtových filmů (blockbusterů). A právě zatím posledním produkčním trendem se budu zabývat v tomto textu. Vítejte ve světě sdílených filmových vesmírů.

blog_sv_01

Filmový vesmír je definován jako soubor filmů odehrávajících se v jednom fikčním světě, jehož postavy se při různých příležitostech (v různých filmech) setkávají. Není pochyb o tom, že za tímto trendem stojí snaha filmových studií udržet co nejvyšší tržby, jejichž výše je permanentně ohrožována rostoucí popularitou internetových streamovacích služeb a pirátství. Mě ale zajímá, jaké jsou výhody a úskalí tohoto trendu? Co to znamená pro naraci jednotlivých filmů? Jaké jsou podmínky fungování takového filmového vesmíru, aby si udržel co nejdelší úspěch? Mají režiséři ještě možnost uplatnit individuální projev, nebo jsou definitivně svázáni jednotným vizuálním stylem a sadou přísných pravidel?

blog_sv_02

První sdílený filmový vesmír započal v roce 2008 – snímek studia Marvel (které tento koncept již mnoho let za trochu jiných podmínek využívalo v komiksech) – Iron Man. Samozřejmě můžete okamžitě namítnout, že v minulosti se také setkávaly postavy z různých filmů (Vetřelec/Predátor, Godzilla/King Kong, Frankenstein/Vlkodlak). Byly to ale jen výjimečné pokusy, když už producentům docházely nápady na další pokračování. Filmový vesmír studia Marvel je ale první svého druhu. Jedná se o dopředu naplánovaný a systematicky promyšlený projekt.  Nejprve jsme se seznámili s Iron Manem, poté s Hulkem, Černou vdovou, Thorem, Hawkeyem a Kapitánem Amerikou, a to vedlo k týmovému filmu Avengers, kde se všichni hrdinové setkali a bojovali bok po boku proti společné (také dopředu ustavené a postupně se vyvíjející) hrozbě. Studio Marvel doposud vyprodukovalo 11 celovečerních filmů, 3 seriály a 5 krátkometrážních bonusových snímků. Filmy navíc bývají kladně přijímány kritiky a diváky po celém světě a celkové tržby jsou s každým dalším snímkem mnohonásobně větší. A tím pádem začínají zkoušet štěstí i konkurenční studia. Například studio Sony nyní plánuje 4 díly Krotitelů duchů s různými postavami, Warner Bros a DC Comics chystají pokračování Muže z oceli, kde se utká Batman se Supermanem a představí x dalších superhrdinů, aby se mohli zformovat do tzv. Justice League (obdoba Avengers). Studio Universal bude obnovovat slavná monstra, Disney kromě plánované nové trilogie Star Wars natočí i další samostatné (spin-off) filmy… a takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho. Téměř žádný z těchto filmů sebou nenese finanční riziko. Studia mají na základě všemožných předběžných sociologických výzkumů odhadnuté, kolik diváků orientačně na který film přijde, tím pádem jakým způsobem stanovit rozpočty a jaký zvolit způsob marketingu na první snímek a rozjet novou filmovou sérii. Je tu ale jeden problém.

blog_sv_03

Studia mají v poslední době ve zvyku oznamovat projekty až na 5 let dopředu a to může srazit hodnotu a nadšení z některých filmů. Tento měsíc můžete vidět v kinech Avengers 2, ale většina fanoušků už ví, kam bude příběh směřovat následujících 5 let, kteří herci potvrdili svoji účast v pokračováních, a tak se o jejich postavy nemusí ve filmu bát. Dostalo se to už tak daleko, že některá výše zmíněná studia oznamují celé série filmů bez ohledu na to, jestli měl první film divácký úspěch. A není to jenom o úspěchu filmu. Zde bych rád citoval publicistu Devina Fraciho z internetové stránky Badass Digest: „Každé druhé studio vidí, co dělá Marvel a špatně si to přeberou. Ano, propojené narativy filmů od Marvelu jsou sice neskutečně vzrušující, zajímavé a jedinečné, ale jsou to postavy, díky kterým celý koncept funguje. Cameo Kapitána Ameriky ve druhém Thorovi funguje ne kvůli kontinuitě dlouhého příběhu napříč mnoha filmy směřujícího k Avengers 3, ale protože diváci mají postavu rádi a mají radost, když se ve filmu objeví. Warner Bros vytváří Batmana vs. Supermana, film, kde úplně nový Batman bojuje se sotva představeným novým Supermanem, a do toho se přimíchá spousta dalších neznámých postav. Lidé, co to vymýšlí, nechápou, že nejlepší scénou v Avengers není akční scéna nebo mytologický moment, ale finální vtípek, když postavy společně pojídají šavarmu.“

blog_sv_04

Když se na to podíváme z pozice filmového režiséra (jakožto autora filmu), moc se toho ale nakonec naštěstí nemění oproti režii standardního filmového pokračování (sequelu). Stále jsou tu možnosti, jak se projevit a jak film zosobnit. V Avengers jsou rozpoznatelné vývojové vzorce dialogů typické pro Josse Whedona, Muž z oceli vykazuje spoustu vizuálních prvků typických pro Zacka Snydera a Strážci Galaxie jsou doslova každým coulem film Jamese Gunna, neboť jeho autorský otisk je zde všude patrný. Jediný výrazný rozdíl je v tom, že zatímco v klasickém sequelu odkazujete maximálně na předchozí díly dané série, ve sdíleném filmovém vesmíru musíte minimálně jednou během filmu příběh usadit do kontextu dalších filmů, naznačit proč se tam určité postavy neobjevují (Avengers v Iron Man 3) … apod. V této situaci často nastupuje studio a diktuje režisérovi co je potřeba v daném filmu naznačit kvůli budoucím pokračováním a pokud to příliš ohrožuje režisérovu vizi, stává se, že z projektu poměrně často odstoupí (Edgar Wright – Ant-Man, Michelle MacLaren – Wonder Woman), nebo se přinejmenším pohádá s šéfy studia (Alan Taylor – Thor: Temný svět). Film tak poté často zároveň (někdy i primárně) slouží jako upoutávka na pokračování.

Sdílené filmové vesmíry jsou ve své rané fázi a ještě tu s námi nějakou dobu budou a určitě není od věci pečlivě sledovat, jak se bude celý trend vyvíjet a co zajímavého nám přinese.

(Martin Fiala)